Svět na druhý nádech. Neviditelní, #1

Ríkal jsem lidem z té ulice Neviditelní. Dokázali splynout s pozadím i uprostred prázdného námestí. V jednom okamziku odpovídat na otázku a v druhém být tazatelem zapomenuti. Zili stranou sveta, vedle nás. Potom se ale stalo neco, co tu prezdívku naplnilo. Opravdu zmizeli, jejich zvlástní ztracená ulice byla náhle prázdná. Odesli sami nebo byli uneseni? Je neco takového ve strední Evrope, na zacátku jedenadvacátého století, vubec mozné? Dostihla je vlastní minulost, nebo nase soucasnost? Nemel jsem sebemensí tusení.
Proste byli pryc. Neco po nich ale prece jen zustalo. Vlastne nekdo. A taky já, který se rozhodl záhadu Neviditelných vyresit. Protoze nekdy se takové veci zkrátka udelat musí. I kdyz se vám nechce.