Kodex chaosu

Slunce zapadalo nad Madridem a malovalo oblohu intenzivní oranzovou barvou, která se odrázela od oken mrakodrapu, jako by celé mesto horelo. V malém, zanerádeném byte v srdci Lavapiés sedel Daniel Sánchez pred zmetí kabelu a blikajících obrazovek a krví podlité oci uprené na nekonecné rádky kódu. Neustálé hucení pocítacových fanousku bylo jako zkreslená ukolébavka, jediný zvuk v prostoru, který vonel zatuchlou kávou a vyschlými sny.
Daniel se svými rozcuchanými cernými vlasy a nekolikadenním strnistem vypadal spís jako trosecník nez skvelý programátor, kterým kdysi byl. "Musí existovat nejaký zpusob, " zamumlal si pro sebe a jeho prsty létaly po klávesnici se zbesilou naléhavostí. "Cesta z této díry." Jeho pohled na okamzik sklouzl k hromade neotevrených dopisu v rohu jeho stolu. Smenky, oznámení o vystehování, výhruzky veritelu.
Kazdá obálka byla ostrou pripomínkou toho, jak se dostal do tohoto bodu. Daniel zavrel oci a doprál si chvíli slabosti. Vzpomnel si na vzrusení, adrenalin z tech ne tak dávných dnu, kdy se svet kryptomen zdál jako zeme zaslíbená. Investoval vsechno: své úspory, pujcky, dokonce i peníze pujcené od prátel a rodiny. A pak, mrknutím oka, vsechno zmizelo.