Jiřina Ptáčníková

Martin pustil prívesek, který dopadl na stul s tlumeným cinknutím. "Ted uz víte, " rekl tise. Michaela si sedla, hlava se jí tocila. "Tohle bylo." "Vzpomínka, " prerusil ji. "Kus pameti, ulozený v materiálu. Stejný princip jako kámen, jen mensí merítko." Jeho hlas byl klidný, ale v ocích mu horelo neco bolestného. "Já tam kdysi byl." Michaela zvedla pohled. "Kde?" "Na tom míste, které jste videla.
Není to planeta. Je to prechod. Svet mezi svety. A ten kámen je jeho klíc."Sedeli naproti sobe a ticho mezi nimi bylo husté jako mlha. Michaela si prejela rukou po cele. "A vy. jste kdo?" Martin zavrel oci, na chvíli se odvrátil. "Clovek, " rekl nakonec. "Aspon cástecne. Ale to, co ve mne zustalo, se probouzí. Stejne jako ten kámen. A to je duvod, proc jsem tady."